Jak se máš?

Jak se máš? - zeptá se mě kdosi a já si uvědomím, že mě má někdo rád. Že se někdo zajíma o to, jak se mi vede, co mám novýho, co prožívam, zda-li se těším nebo jsem z něčeho smutná. Jak se máš? - tři slova, možná pro někoho zdvořilostní fráze, pro jiné ale projev lásky a zájmu. Jak málo stačí na to, abychom člověku dali pocítit, že je pro nás důležitý.

Určitě mnozí z vás znáte situaci, když se potkáte s nějakým známým, a ten začne o sobě mluvit a ne a ne přestat. Už snad ze sebe vychrlil všechny nejnovější informace o sobě, o své rodině, o své práci, ... Možná jste už byli nervózni a chtěli jste se čím dříve rozloučit. Ani se vás nezeptal, jak se máte vy.

Jde o to, že někdy jsme tak zaměstnáni sami sebou a vlastními zájmami, problémami nebo jinými věcmi, že zapomíname na ty, kteří nás možná potřebují. Kteří jsou taky plní dojmů, zážitků, emocí, prožívají radost nebo smutek, možná potřebují naši radu, nebo jen jednoduše naše poslouchající srdce. Kolik nešťastných lidí chodí po tomhle světe jen proto, že je nemá kdo vyslechnout. Pokusme se nezapomínat na tuhle možná banální otázku - Jak se máš? A hlavně nechme tomu druhému prostor na odpověď - aby to nebyla jen nějaká formalita, ale skutečný projev našeho zájmu o jiné.

Na závěr jedna myšlenka z knihy Povídej mi o lásce od Michela Quoista:

 Proč tak málo lidí dokáže naslouchat?

Tolik slov zůstává pohřbených v srdcích lidí,

tolik slov a výkřiků stvořených na to,

aby byly vyslovené, aby byly vnímané.